Děkuji, Cas! Víš, nevím, jak je to dlouho, tuším, že asi tak rok, co jsem přišla na to, co ostatní (nebo spíš tehdy to byla Repidez) na drabblících vidí. Teď už to vím. Zbožňuju ten pocit, že někdy stačí pět minut a člověk prostě něco stvořil. Něco, na co nemusí pořád myslet. Něco, co když se nepovede, tak je to prostě jedno a jde se dál. Dneska jsem strávila celý den u kapitoly té své povídky a musím přiznat, že je to prostě vyčerpávající... Naštěstí už mě čekají tak dvě části a bude konec.
Ale drabblík? Když jdu spát a něco mě napadne, tak si to prostě napíšu do mobilu a ráno to přepíšu a je to. Nic složitého a někdy přece ano. Prostě a jednoduše: Pat. miluje drabblíky a zřejmě je to v poslední době dosti vidět:-) Díky moc!
PS: Já ne, nechtěla bych být tím křeslem. Manžel váží tolik co já a nejsem právě nadšená, když mě na delší dobu zasedne...;-)