Návnadník od Claire

Dneska mám pro vás připravenu určitou formu hádanky. Ty úspěšné luštitelky si možná řeknou „nic nového pod sluncem – to už tady bylo.“ Ale budou mít pravdu? Já bych tedy Patoložku a její nápady rozhodně nepodceňovala… vždycky je možné přinést do zdánlivě zaběhaných stereotypů něco nového.

NÁVNADNÍK

Sobotní ranní lenivé povalování v posteli bylo jednou z věcí, které se Severus Snape naučil vychutnávat velmi rychle. Před Potterem by to ovšem nahlas nikdy nepřiznal. To by tak hrálo, aby té neustále něco navrhující pohromě dával do ruky zbraně proti sobě. V krbu příjemně praskalo dřevo a objekt jeho myšlenek se právě rozkošnicky protáhl v peřinách.

„Severusi,“ pronesl Harry mazlivým a nadějeplným tónem a Mistr lektvarů, doposud poklidně listující publikací Tajemství kotlíku, ta nejtajnější, byl rázem ve střehu. Ten tón se mu ani trochu nezamlouval. Upřel na vedle ležícího partnera tázavý pohled a vyčkával, odkud dopadne rána.

„Severusi,“ zopakoval Harry trošinku netrpělivě, když se nic nedělo, „mám takový nápad.“

Harry se nespokojeně zavrtěl. Miloval Severuse až k zbláznění, to ano, ale někdy ho neskutečně štvalo, že objekt jeho tužeb není ani malinko podobný jeho přátelům. Ron už by v tuhle chvíli vykřikoval otázky a Hermiona hlasitě spřádala teorie. Ovšem Severus zůstal Severusem a věren své tradici – mlčel a vyčkával. Ani trochu to Harrymu nikdy neusnadnil, všechnu práci musel mladík oddřít sám. Nejinak tomu mělo být i tentokrát.

„Napadlo mne,“ tím opakováním riskoval snadno předpokládatelnou invektivu, která se však – kupodivu – nedostavila. „Vzpomínáš si, jak jsme loni byli pro ty ozdobičky?“ odbočil zdánlivě nelogicky na půdu, která byla ještě mnohem nebezpečnější. Otázka nicméně vyvolala u dosud netečného Severuse alespoň nějakou reakci. Lektvarista sebou prudce škubnul jak v posledním tažení a zasípěl. „Na to nelze zapomenout. Netušil jsem, že se tvé nápady točí kolem nejsnadnějšího způsobu, jak mne přinutit, abych tě fyzicky zlikvidoval.“

„No to rozhodně netočí,“ protestoval mladší kouzelník vehementně. „Jen jsem si vzpomněl na ten strom s přáníčky, co tam měli.“

„Souvislost?“

„Hned se k tomu dostanu,“ podotkl čím dál nervóznější Harry. Nějak podvědomě cítil, že se mu od partnera nedostane tolik žádoucího pochopení a podpory.

„Kdybychom takový strom měli tady, v Bradavicích…“ Dál se nedostal, protože Severus přímo vylétl z postele.

„Neopovažuj se o něčem takovém byť i jen špitnout… Zdi tady mají uši a obrazy trhají rekordy v užvaněnosti,“ syčel téměř nepříčetně. „Dokážeš si vůbec představit, ty sebestředný zmetku, co by na základě tvé poslední věty byl schopen rozpoutat Brumbál?“ blednul a chvěl se, nikoliv zimou, při pouhé představě lektvarista. „Nicméně,“ pokusil se se značným sebezapřením potlačit vztek i děsivé představy, „jsem ochoten vyslechnout tvé přání, aby sis zase na nejméně vhodných místech nestěžoval, že pro tebe nemám dostatek pochopení. Vymiňuji si ovšem jakékoliv zmínky o čemkoliv nebezpečném.“ S těmi slovy se zase vrátil do postele. Málo platné, ve vyhřátých peřinách bylo nepoměrně příjemněji a poloha vleže skýtala velkou pravděpodobnost, že to s ním nesekne, až se Harry konečně uráčí zamířit k věci.

„K čemu by ti tedy byl dobrý ten předmět-který-nesmí-být-jmenován?“

„Napsal bych do obálky své přání,“ zkonstatoval Harry.

„A to by znělo?“

„Chtěl bych si jednou přečíst povídku o nás, kde bych byl mírně tajemný, vtipně sarkastický a vůbec celkově úžasný. Aby se nade mnou všechny čtenářky rozplývaly tak, jak je to skoro vždycky u tebe.“

„Ty by sis jako vánoční dárek přál nejvíc ze všeho, aby nad tebou slintaly ženské?“ Severusův nevěřící tón postupně gradoval a čím dál více se v něm daly rozpoznat stopy rozhořčení. „Nezbývá mi než konstatovat, že je to silně znepokojující,“ dodal ještě rozmrzele lektvarista.

„Ne, to ne!“vykřikl Harry zděšeně, „já bych jen chtěl, aby mne taky tak obdivovaly – jako tebe. Musel sis toho přece všimnout… a JÁ tě tedy rozhodně nepodezírám, že by TVÝM přáním byl ten masivní zájem ženské populace o tvou osobu!“

„Hned jsem klidnější,“ zabručel Severus a pak se na chvíli odmlčel, ve snaze přijít na to, jak Harrymu splnit, po čem touží a zároveň nemuset být tím, kdo bude podobnou slátaninu tvořit. Jeho city k mladíkovi byly sice hluboké a neměnné, ale člověk prostě nepřekročí svůj stín… ani on to nedokáže.

Jeho dárky pro mladíka byly leckdy dosti nákladné, dlouho a pečlivě promýšlené, ale výhradně praktické.

„Jedna možnost by tu byla,“ pronesl nakonec. „Taková, která neohrozí duševní ani fyzické zdraví všech obyvatel Bradavic.“

„Vážně?“ zajásal Harry a vrhnul se mu kolem krku. „A jaká?“

„To ti nemůžu prozradit, nebylo by to pak žádné překvapení,“ pokusil se vše zamluvit a zároveň nenápadně uvolnit Harryho sevření, protože měl pocit, že se mu začíná silně nedostávat kyslíku.

„Jediné, co musíš udělat, Harry, je napsat své přání do obálky a umístit ji za okno.“

„Já to věděl!“ vykřikl Harry a frustrovaně sebou praštil zpět na svou polovinu postele „Ani v nejmenším jsi mě nebral vážně,“ postěžoval si lítostivým tónem.

„A na to jsi zase přišel jak?“

„Není tu žádné okno,“ zaúpěl zelenoočko.

Jedním lenivým mávnutím hůlky vykouzlil Severus na protější zdi očarované okno.

„Senzace,“ rozzářil se Harry. „Hned to jdu sepsat,“ a s blaženým úsměvem odběhl do vedlejší místnosti. „Hned jsem zpátky,“ zavolal ještě ode dveří mnohoslibně.

Severus se spokojeně pousmál. Vůbec o tom nepochyboval… a stejně tak mu byla jasná náplň několika nebližších hodin. Jen doufal, že jeho oblíbenkyně bude schopna a ochotna najít způsob, jak jeho přání splnit.

Pokud patříte k odvážlivcům, kteří by se mohli volně sdružovat v klubu s heslem „Nemožné na počkání, zázraky do tří dnů“, pak se můžete pokusit splnit Harryho přání.