V01 - Nejtěžší je začít - Lady Corten

„Nezvládnu to. Určitě se mnou brzy vyrazí dveře a já ho pak už nikdy neuvidím,“ zaúpěl Harry a skryl svou tvář v dlaních.
„Zvládneš, už ses dostal tak daleko. Byla by škoda to teď předčasně vzdávat,“ snažila se ho Hermiona povzbudit.
„Ty víš moc dobře, proč to dělám. Laboratoř je jediné místo, kde můžeme být spolu a sami. Nemám na to, aby se ze mě stal skutečný mistr lektvarů. To musíš uznat i ty,“podotkl Harry se skelnýma očima.
„Kdyby v tobě neviděl nějaký ten skrytý talent, za svého učně by si tě nikdy nevzal,“ zaprotestovala.
„Pochybuji. Potřebuje u sebe jen někoho, po kom se může vozit teď, když neučí v Bradavicích. A já jsem se mu nabídl přímo na zlatém podnose. Nebyl by to zmijozel, kdyby takové šance nevyužil.“
„Harry, teď mě dobře poslouchej. Pokud by si nemyslel, že na to nemáš, neztrácel by s tebou svůj drahocenný čas,“ snažila se mu domluvit, ale dostalo se jí jen pochybovačného pohledu. Nevydržela to. Byli jak malé děti. Chodili pořád dokola kolem horké kaše a navzájem čekali, že ten druhý udělá ten první krok. U Merlina, už rok se nehnuli z místa. Zabedněnci. „Když tu budeš sedět a fňukat, nepomůžeš si. Vzpamatuj se, jdi za ním a na rovinu mu řekni, co k němu cítíš,“ řekla mu zpříma.
Harry se na ní šokovaně podíval. „To myslíš opravdu vážně? Zabije mě, když mu to řeknu.“
„Pochybuji. Proč myslíš, že už tak dlouho plýtvá časem nad takovým ztraceným případem v lektvarech, jako si ty? Aby měl koho seřvat, učně nepotřebuje,“ pokračovala dál v započaté upřímnosti. Už dlouho to v sobě celé dusila, a když už to šlo ven, tak s celou parádou. „Koukej se okamžitě zvednout a jít za ním. Už několikrát ti nenápadně naznačil, že první krok nechává na tobě, a ty sis toho ani neráčil nevšimnout. Tak si přestaň sedět konečně na vedení, zvedni se a jdi do toho. Ono to samo nepřijde. Konečně se vzpamatuj. Ty jsi z vás dvou nebelvír,“ oznámila mu, postavila se a energicky odkráčela z místnosti tak, že se dveře za ní s třísknutím zavřely.
Harry tím směrem hodnou chvíli zkoprněle hleděl. Srdce mu splašeně tlouklo, neschopno se ani na okamžik uklidnit. Cítí to stejné, co já. Nevěřícně si v duchu dokola opakoval, jako nějakou mantru. U Merlina, na co tu vlastně čekám? Podivil se. Přiskočil k nejbližšímu krbu a už ho nebylo.
Hermiona, ktera ve skutečnosti vůbec neodešla a zůstala čekat potichu na chodbě, se při typickém zahučení letaxu široce pousmála.
„Tak co?“ ozval se Dracův hlas vedle ní.
Hermionu neopouštěla její spokojenost. „Ruka v rukávu. Nebelvír na cestě. Co ty?“
„Severus je zpracovaný. Prsten připravený. Až se u něj objeví, už ho nikdy nemíní pustit,“ samolibým hlasem jí poreferoval a vlepil jí cudný polibek na tvář. „Konečně budeme mít klid pro sebe. Poslouchat je už bylo opravdu k nevydržení.“
Hermiona se tichounce zasmála. „Kdy jim o nás konečně řekneme?“
„Brzy, ale ne hned. Zatím nesmíme vzbudit podezření,“ pronesl, objal ji a s lupnutím se s ní přemístil.