Jeden myslel... - Závěrečník od Claire

Jeden myslel...

Autorka: Claire, Beta-read: Vendea

Podobnost se světem Harryho Pottera čistě náhodná, ale přesto má na uvedené postavy JKR zřejmě nárok.

Harry Potter, Severus Snape a mudlovský svět dnešní doby…

A/N: Tak jak to vlastně bylo se Severusovou účastí v soutěži? Psal spolu s vámi nebo ne?

Jeden myslel…

„Proč nepoužiješ přivolávací kouzlo?“ zeptal se Harry jaksi bez skutečného zájmu a ani neodlepil oči od monitoru, zatímco ještě rukou popaměti cosi čmáral na pergamen.

Severus se otráveně narovnal. Přestože se rafinovaně shýbal pro upadlou knihu během poslední hodiny celkem sedmkrát – a vždy v zorném poli mladého kouzelníka, nezaznamenal vůbec žádnou reakci. Pokud by tedy nepočítal tu přihlouplou otázku… Se sotva postřehnutelným heknutím zaujal svůj nejhrozivější postoj, jehož nezbytnou součástí samozřejmě byly ruce zkřížené na prsou.

„Pottere,“ vyštěkl, „musíme si promluvit.“

Snad ledový tón hlasu či naprostá neobvyklost požadavku přece jen slavily částečný úspěch. Mladší kouzelník neochotně odtrhl oči od monitoru a upřel své nechápající smaragdové studánky na nasrstěného Mistra lektvarů.

„Cože?“ optal se duchaplně. „A o čem? Nemohlo by to chvíli počkat?“

„Ne! Počkat by to tedy opravdu nemohlo, “ odsekl Severus dopáleně. „Výkvětu kouzelnického světa nestačí, že se tady musím trapně dožadovat alespoň nějaké konverzace. Obvykle s podobnými nesmysly otravuješ ty, a to neustále. Ovšem ani mně, člověku více uzavřenému, nevyhovuje, že za poslední měsíc sestávala veškerá komunikace mezi námi pouze z občasných pozdravů, a to jen tehdy, když sis mne vůbec ráčil všimnout. A už vůbec se nezmiňují o absolutní neexistenci našeho intimního života. Snad ani nemusím zdůrazňovat, že i v této oblasti jsi býval více než aktivním iniciátorem rovněž ty…“ Severus by patrně s proudem svého spravedlivého rozhořčení jen tak neskončil, kdyby si nevšiml, že Harry jedním okem pošilhává do pergamenů a jeho rty se bezhlesně pohybují. Byl si ovšem stoprocentně jistý, že si Harry nepřipravuje omluvu ani vysvětlení.

„O tomhle přesně mluvím,“ zvýšil lektvarista významně hlas. „To přece vůbec nejsi ty! Tak absolutně nestandardní chování musí mít nějaký důvod, a já ho chci, ne, musím znát!“

Harrymu jako kdyby teprve po tomto výkřiku došlo, jak moc se jeho partner zlobí. Ovšem stále mu nebylo jasné proč. Vždyť on se přece tolik snažil… Hermionina taktická rada se tentokrát ukázala jako naprosto nepoužitelná. Prý Vyber v každém kole tu povídku, která se ti bude nejvíc líbit, tvoje láska k Severusovi tě intuitivně povede. Pche, taková blbost… Intuice, neintuice, když vybíral podle téhle rady, vycházely mu většinou vítězné příběhy… No, mohl by snad někdo očekávat, že Severusovy příspěvky budou mile a laskavě vtipné? A přesto, z nedostatku jakékoliv jiné strategie vybíral právě takové… A teď bylo dobojováno a on, kdyby mu to Severus dovolil, by snad ještě hodinu zíral na výsledné pořadí a dokola si v hlavě přemílal…

„Severusi, řekni, že jsi Sophie!“ vyhrknul a vzápětí frustrovaně udeřil hlavou do klávesnice.

Severus Snape ustrnul v šoku, ve tváři výraz absolutního zděšení. Pak se rychlým krokem rozešel, skoro rozeběhl k Harrymu. Svou úzkou chladnou rukou, snažící se zjistit míru horečky, na poslední chvíli zabránil opětovnému úderu do nebohé klávesnice.

„Harry,“ promluvil opatrně a neobvykle laskavě, úzkostný tón úspěšně potlačil. „Harry, ty jsi nemocný. Okamžitě přivolám Poppy, a ty si zatím lehneš do postele, pojď,“ snažil se zelenoočka odtrhnout od notebooku. Nadlidský úkol, jak zjistil vzápětí. Přestože byl Harry stále drobnější tělesné konstrukce, kladl překvapivě silný odpor. „Zblázním se z toho,“ vykřikoval, zatímco s ním Severus opatrně manévroval směrem k ložnici. „Normálně mi hrábne, jestli se okamžitě nedozvím, že jsi vyhrál.“

Ty výkřiky samozřejmě Severusovi nedávaly žádný smysl, jen zvýšily jeho obavy. Poté, co Harryho veleopatrně uložil do postele a zabalil přikrývkou, zkusil se ještě zeptat: „O čem to vlastně mluvíš, Harry? Co jsem měl vyhrát?“

„Tu soutěž přece!“ zaúpěl mladší kouzelník a projevil velkou snahu znovu se vyhrabat z postele. Když viděl Severusovo nechápavě pozdvižené obočí a v temných očích dva otazníky, došlo mu, že jeho milenec opravdu neví… „Tu soutěž o halloweenského drabblistu, v psaní povídek na zadaná témata. Účastnil ses jí přece, že jo?“ pronesl nakonec tu nejzásadnější otázku. Kdyby ji položil před měsícem, mohl si věru ušetřit mnohé traumatické stavy… Jenže to by nesměl být Harry Potter…

„Soutěž v psaní?“ tápal Severus v paměti. „Ach ano, už si vzpomínám,“ připustil po chvíli přemýšlení.

„Nikdy jsem neuvažoval o tom, že bych se jí zúčastnil,“ konstatoval spíš pro sebe, neboť Harry padnul zpátky na postel, duchem poněkud mimo. „Tak proč jsi tehdy večer říkal, že musíš být naprosto fit a se stoprocentní pozorností?“ vymáčkl ze sebe po chvíli, když už bylo jasné, že do mdlob se mu utéct nepodaří.

„To je pravda, to jsem říkal,“ připustil Severus po další chvilce pátrání v paměti. „Jenže to mělo úplně jiný důvod - ten večer začínal měsíční školní trest Wilbeforci Philbymu z Mrzimoru, a ten je ještě větší lektvarovou katastrofou, než ty s Longbottomem dohromady. Věděl jsem, že z něj ani na vteřinu nesmím spustit oči… jinak bychom si mohli všichni hledat náhradní bydlení. Soutěžit v psaní nějakých romantických nesmyslů, taková pošetilost,“ vrtěl nevěřícně hlavou. „Něco takového může napadnout jenom tebe,“ a s těmito slovy se sklonil k ležícímu Harrymu a vtiskl mu na čelo láskyplný polibek.