V05 - Hůlka, Prasinky, hvězda - Vendea

„Do Prasinek nejdu, jsi blázen, to je pod mou úroveň!“ ošil se Lucius.
„Jo tak ono je to pod tvojí úroveň! A spát se mnou není? Noc co noc se plížit do Bradavic a před rozedněním zase pryč? Hrát před manželkou divadýlko? Dělat na veřejnosti, že se neznáme? To ti ani trochu nevadí! Ale začít se scházet v Prasinkách, protože tady to začíná být nebezpečné, už je problém? Jsi snad nějaká hvězda, že máš takové manýry? Jestli máš námitky, taky se nemusíme-“ další rozohněný příval slov umlčel vášnivý polibek. Nic nenastartuje chutě víc, než pořádná milenecká hádka. Tedy většinou…

***

„Měl by ses oženit,“ slova vyslovená do ticha Severuse bodla.
„Jako proč?“ odstrčil Luciuse a hledal hůlku. Vytočený se odmítal oblékat po mudlovsku.
„Přijdeš do řečí, té verzi se zlomeným srdcem a vzpomínkou na Lilly další generace věřit nebude,“ zraňoval ho Lucius dál, tak krátce potom, co si usnuli v náručí.
„El jako el,“ zašeptal pro sebe.
„Jak to myslíš?“ zvedl se Lucius prudce z postele.
„Nutíš mě, abych-“ otočil se k němu zády.
„Nic takového, byl to jen… návrh. Můžeme najít někoho podobného ražení nebo dámu, která se bude zamlouvat nám oběma,“ teď už to Severusovi neznělo tak… špatně.

***

„Co támhleta bruneta?“ ukázal Lucius do rohu sálu.
„Plochá,“ ušklíbl se Severus.
„Neměl jsem tušení o tvých choutkách,“ zarazil se Lucius.
„Ani já,“ přiznal Severus.
„Dobře, tak blondýna vedle, ta má slušné… dary,“ usmál se Lucius.
„Jedna blondýna mi stačí,“ rýpl si Severus.
„Vůbec to neusnadňuješ,“ zamračil se Lucius a přihnul si šampaňského.
„A to bych měl?“ a pak ji uviděl. Zrovna domluvila s Minervou a otočila se čelem k nim. Jejich pohledy se setkaly. Bylo to jako malé deja vu. Prohlíželi si jeden druhého, odměnila ho lehkým úsměvem a odešla.
„Ta snad ne,“ zaprotestoval Lucius.
„Ano, přesně ta!“

***

„Až tě pozve, tak ho odmítni,“ Lucius začínal vidět rudě.
„A důvod?“ probodávala ho rozzlobeným pohledem.
„Něco si vymysli, třeba, že není tvůj typ,“ dalo mu práci předběhnout Severuse, ale jestli je tu spolu přistihne, bude zle, tím si byl jistý.
„Jenže on je přesně můj typ,“ uculila se provokativně černovláska.
„To těžko,“ ulevil si Lucius.
„Navíc, už dávno nemáš co mluvit do mých věcí,“ upravila mu klopu od kabátce.
„Stále ti můžu udělat ze života peklo,“ snížil se k výhružce.
„Znám tvé tajemství,“ zašeptala mu sladce do ucha, „on je můj typ, ty jsi můj typ, otázky?“
Nečekaně neměl žádné.

***

„Odkud se vy dva znáte?“ zeptal se z ničeho nic Severus.
„Co prosím?“ zaskočil jí hlt vína.
„Nejsem slepý,“ založil si ruce na prsou a probodával je oba nasupeným pohledem.
„Dlouhý příběh,“ pokusila se z toho taktně vybruslit.
„Velice dlouhý,“ protáhl se Lucius.
„Čekám,“ nenechal se Severus odradit.
„Byl můj milenec,“ pokrčila rezignovaně rameny.
„V žádném případě! Tys byla moje milenka,“ zamračil se Lucius.
„V tom není rozdíl,“ odbyl je Severus. „Tak proto,“ došlo mu.
„Co?“ nechytala se dáma.
„Potřebujeme Severuse oženit,“ vysvětlil Lucius.
„Na to zapomeň, nechci se vdávat,“ ošila se černovláska.
„Zasnoubení bude stačit,“ ukončil rozhovor Severus, „velice dlouhé zasnoubení.“