H2013 01 - Tíha času - Desire

Bylo po bitvě, ale Harrymu to bylo jedno. Jediný člověk se kterým chtěl strávit zbytek života už tu nebyl.

Rozhodl se.

Odejde pryč, na hodně dlouhou dobu.

***

„Pane Pottere, objevíte se tu zničeho nic, po deseti letech, z jakého důvodu?“ zeptala se zvědavě McGonagallová.

„Slyšel jsem, že hledáte někoho na místo profesora lektvarů,“ odpověděl.

„Nikdy jste nebyl v lektvarech příliš dobrý, proč byste..." pohlédla mu do očí, pochopila.

„Kvůli němu, po takové době?“

Odvrátil pohled, pořád ho myšlenka na něj bolela, čas nic nezměnil.

„Navždy...“ zašeptal zlomeně.

***

Po tmavé bradavické chodbě jde osamělý muž, dlouhé tmavě hnědé vlasy mu rozčíleně poletují kolem hlavy a oči barvy nepromíjitelné sledují okolí. Temný hábit se kolem něj působivě vzpouzí. Jde rázným krokem s hlavou hrdě vztyčenou.

Míří do učebny lektvarů.

Vstoupí a jedním pohledem přeměří všechny studenty prvního ročníku.

Vzpomněl si na ten den, co na něj poprvé promluvil, byl tak vznešený, tolik silný. V duchu se smutně usmál.

S téměř dokonalou intonací a hlasem ztraceným ve vzpomínkách pronesl větu, která se mu vryla do paměti s ledovou přesností.

„Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakónů smrt.“