|
„Hagride, přišel jsem ti vysvětlit, proč už dál nepokračuji ve tvém předmětu, mám toho vážně moc…“
„Ále já přece vím, Harry. Nejdřív mi to bylo drobet líto, ale chápu tě.“
Kolem chlapce se začalo ometat něco střapatého a strakatého. Kdyby to nemělo dva ocásky, vypadalo by to skoro jako foxteriér.
„Hafuňa tě přišla přivítat,“ usmál se Hagrid.
„Spíš hafoň, ne?“
„Jo, je to hafoň a holka. Proto jí říkám Hafuňa.“
„Je roztomilá.“
„To je. Ale spustila se mi potvora zatracená. Támdle spí její štěně. Na jaře sem ji neuhlídal a ona se v Prasinkách dala dohromady s nějakým zablešeným smrtonošem…“
+++
„Páni, ten vyrostl!“ žasl Harry. „Jak mu říkáš?“
„Ještě sem mu méno nevymyslel. Je to magický zvíře, než mu dám méno, měl bych vědět, jaký má schopnosti,“ vysvětloval Hagrid a drbal za ušima obrovské černé šestiměsíční štěně.
„Teda, ty oči… takový moudrý pohled jsem viděl jen…“
„Jo, jen promluvit.“
„Tichošlápek. Proč mu nedáš jméno Tichošlápek?“ zajíkl se trochu Harry. Ještě zdaleka to nepřebolelo.
Psisko si spokojeně položilo hlavu Harrymu do klína.
„Dal si mu méno, tak teď bude tvůj, Harry. Vypadá šťastně. Narodil se ten den, kdy Sirius… Kdy se to stalo na Ministerstvu… Jako by měl jeho duši, co?“
|
