|
Profesor lektvarů kolem druhé hodiny ráno procházel chodbami bradavického hradu.
Jeho kroky ho vedly do vzdáleného kouta knihovny.
Ohlušující ticho na něj křičelo.
Sesunul se po zdi a objal si nohy. Chladná maska lhostejnosti zmizela a nahradila ji strhaná tvář muže, který toho tolik ztratil.
Dnes v noci si to mohl dovolit. Na chvíli ukázat svou slabost, nikdo jiný ji neuvidí.
Je to přesně šestnáct let, co už tu není.
Jediná osoba, na které mu kdy záleželo.
Ztratil ji.
Lily.
Bolelo to. Hodně.
Ale nemohl si ulevit a dovolit slzám téct.
Už dávno zapomněl jak.
Expecto patronum zašeptal do tmy.
***
Harry nemohl usnout.
Oblékl si teplý svetr a vyšel z nebelvírské věže.
Procházel hradem, když se jeho kroky zastavily u bradavické knihovny.
Vycházelo z ní tlumené světlo.
Harryho přemohla zvědavost a šel zjistit, kdo je tam tak pozdě.
Potichu procházel regály až na samý konec.
To co spatřil, mu vyrazilo dech.
Seděl tam Snape, schoulený na zemi a vedle něj stála nádherná stříbrná laň, jeho patron.
Hleděl na ní se smutkem vyrytým v očích a jeho ruka jemně hladila nehmotnou hlavu.
Vypadal tolik osaměle.
Říká se, že odvaha je schopnost ovládnout strach.
Rozhodl se. Udělá to.
Expecto patronum vyslovil tiše.
***
Lektvarista vyskočil na nohy a hůlkou zamířil Harryho směrem.
„Kdo je tam?" zavrčel hrozivě.
Laň se před něj postavila.
Ze stínu vyšel stříbrný dvanácterák a došel až k ní.
Svěsil hlavu a přitiskl ji, k té její.
„Profesore?" ozval se tichý hlas.
„Pottere! Co tu děláte?" vyštěkl Snape.
„Já... Já viděl jsem Vás tu a vypadal jste..." blekotal.
„Ano?"
„Smutně," dopověděl Harry tiše.
Profesor lektvarů mlčel. Tolik to toužil někomu říct, i kdyby to měl být zatracený Potter.
„Promiňte jestli jsem..." hned se omlouval.
„Chybí mi Lily," přerušil ho Snape ztraceným hlasem.
Ucítil teplé ruce, jak se obtočily kolem něj.
***
„Mě také," zašeptal do jeho pláště.
Cítil, jak profesor ztuhl.
Merline! Co mě to napadlo!
Chtěl se odtáhnout, Snape ho ale sevřel a přitiskl blíž.
Lektvarista se usmál. Nikdo ho neobjal už tak dlouho, nechal se držet a bolest se začala ztrácet
.
Nikdo z nich nevěděl, jak dlouho už tam tak stáli, ale ani jeden nechtěl přijít o přítomnost toho druhého. Připadali si mnohem méně sami.
Nakonec se Severu odtáhl, ale oči mu jiskřili a smutek se ztratil.
Pohled jim padl na jejich patrony.
Dvanácterák ležel na zemi a laň vedle něj, hlavu opřenou o tu jeho.
Už nebudou sami.
|
