Albus přistoupil k odzbrojenému a svázanému kouzelníkovi a smutně se mu zahleděl do vztekem planoucích očí.
„Miluji, tě, Gelerte, ještě stále tě miluji. Kde je ten chlapec plný ideálů a nadšení, do kterého jsem se zamiloval? Kam se ztratil? Spáchal jsi velmi mnoho zlého, ale já přesto věřím, že v tobě ještě někde zůstal. Hluboko v tvé duši jistě zbylo nějaké dobro…“
Odpovědí mu byl jen šílený smích. Rozhodl se.
„Ve starých svitcích jsem našel zajímavý rituál. Vytvořil ho prý sám Merlin a nazval ho Očistcem. Zbaví tvou duši všeho zla, ponechá v ní jen to dobré. Celý zbytek života budeš ovšem muset napravovat vše špatné, co jsi dosud učinil…“
Přemístil vzpouzejícího se zajatce do obývacího pokoje svého domu, kde padla mrtvá k zemi jeho malá sestra po té, co se připletla do jejich vášnivé hádky. Byla to první nevinná oběť zla, které se Gelerta zmocnilo. Rituál byl poměrně jednoduchý a Albus neváhal ani chviličku. Následky ho ovšem uvrhly do zoufalství…
Když dokončil zaříkání a nasměroval magii své hůlky na Gelertovo srdce, tak musel rychle ustoupit. Jeho láska vzplála mocným plamenem. Zoufale sledoval, jak se tělo jeho bývalého přítele kroutí v šílených bolestech, než ho plameny zcela strávily. Zůstala po něm na podlaze jen hromádka popela.
„Mýlil jsem se. Zlo už pohltilo celou tvou duši…“ padl na kolena, složil svou hlavu do dlaní a zoufale se rozplakal. Notnou chvíli skrápěl svými slzami tu hromádku popela, než ho vyrušilo tiché pípnutí. Překvapeně upřel svůj pohled do popela, z kterého vystrkovalo hlavičku malé holátko.
„Fénix?! To se mi snad jenom zdá… Musel jsi napáchat opravdu hodně zla, když k tvému vykoupení jeden život nestačí, Gelerte.“
Vzal ptáče do náručí a zabalil ho do cípu svého hábitu, aby ho zahřál.
„Čeká nás dlouhá společná budoucnost. Budu ti říkat Fawkes…“ usmál se smutně Albus.
|